Prolog - Cesta plná zadrhelů, aneb nechtěl nám někdo něco naznačit?

Probouzíme se doma do sychravého rána.  Počasí venku připomíná spíše pozdní podzim než prostředek zimy. Teplota lehce nad nulou zataženo a prší. Jak se tak říká: psa by člověk ven nevyhnal. Nás však hřeje představa, že již za pár hodin budeme v úplně jiném počasí na úplně jiném kontinentu. Do batohů dáme pár posledních drobností a vyrážíme na autobus. Dobrodružství začíná. 

Cesta probíhá naprosto hladce. Zpoždění 2 minuty při čekání na zastávce bereme jako samozřejmost a nějak nás nerozhází. Říkáme si jestli bude celá cesta probíhat takto, tak je to úplně skvělé. To však ještě netušíme, co nás všechno čeká. 

Ihned po příjezdu na letišti nás totiž čeká první šok. Z amplionu se ozve informace o zrušeném letu a neuhodnete co to je za let. Nemůžeme věřit svým uším, protože skutečně se jedná o naše letadlo. 

Tak a co teď? Pán u přepážky se sice mile usmívá, ale to je všechno co pro nás udělá. Bezradně postáváme v letištní hale a řešíme, jaké máme možnosti. Žádné jiné letadlo směr Varšava totiž dnes již neletí a z informací od letecké společnosti se dozvíme, že můžeme letět zítra dopoledne přes Paříž, nebo přes Curych, každopádně se dostaneme do cílové destinace nejdříve v neděli. Mísí se v nás teď vztek, smutek i rozčarování nad fungováním této letecké společnosti. Už to, že nám zrušili zpáteční let, mám hodně narušilo celkový program a teď tohle? Jako vážně?!

Poslední možností je, zkusit získat nějaký vhodný let na přepážce prodejců letenek. Stoupneme si tedy do fronty a čekáme. Při čekání se dáme do řeči se starší paní, která se snaží dostat do Káthmándú. Měla stejnou trasu přes Varšavu do Dillí jako my a vypadá podobně nešťastně. Když se konečně dostaneme po půl hodině na řadu, tak nám slečna, která je evidentně v zácviku, protože u ní stojí další dvě a radí co má mačkat a dělat, nabídne geniální variantu ještě dnes v 16:40 let přes Vídeň do Dillí s tím, že čas přistání máme pouze asi o tři hodiny později, než byl původně plánovaný. Skáčeme radostí 2 m do vzduchu, odsouhlasíme jí letový plán a hledáme přepážku společnosti Austria airlines k odbavení. Zatím však není otevřená, tak jdeme oslavit nové letenky do místní restaurace jedním pivem. V tu chvíli netušíme, že slečna v tom zmatku zadala letenku pouze pro Béďu, ale ne to se pak naštěstí snadno vyřeší.

Během pití předražené Plzně rozebíráme, jak zrušit letenku do Lucknow, protože to nemůžeme stihnout. 

Situace se zná beznadějná, protože společnost Indigo nabízí změnu letenek pouze v případě, že vlastníme indickou SIM kartu. To my samozřejmě nevlastníme a tak v duchu odepisujeme peníze za letenky a přemýšlíme, jestli změníme plány a poletíme místo do Lucknow přímo do Váránasí. 

Když už vybíráme letenku na cestu do Váránasí, dostáváme email z letecké společnosti Indigo s informací, že náš let byl z důvodu špatného počasí v severní Indii zrušen. Máme se přihlásit na jejich stránky a vybrat si náhradní letenku případně kompenzaci za zrušení letu. Štěstí se na nás usmálo tedy i v tomto případě a vybíráme si let ve 12:55 na původně plánované trase. 

Odbavovací přepážka se mezitím otevřela, tak odkládáme zavazadla a jdem si zaslouženě odpočinout do letištního salonku.

Let do Vídně proběhl bez problémů a po 36 minutách přestáváme. Další odlet z Vídně do Dillí však bez problémů úplně nebyl. Zpoždění na odletu bylo hodinu a půl, z toho velká část v letadle. Celkem otrava, když si predstavite dalších 7 hodin. No ale co se dá dělat. Dreamliner Air India nás alespoň přivítá vůní kari. To by se v polských aerolinkách nestalo. 

Jinak byl let ale celkem klidný a o pár hodin později nás vítá Dillí. Konečně teplo. Vystupujeme z letadla, venku je mlha a 13 stupňů. Kde je sakra to teplo? 

Spoj do Lucknow je z jiného terminálu, takže jdeme hledat shuttlebus na přesun. Vyměníme pár peněz, ať máme co utrácet a chceme koupit simku do telefonu. Jenže po nás chtějí adresu v Dillí a tu my nemáme. Žádnou simku nám tedy neprodají. Holt uděláme další pokus až přijedeme do Lucknow. Autobus najdeme celkem snadno, ale musíme mít lístek. Jdeme tedy do budky, aby nám prodali lístek. Ten je sice zadarmo, avšak musíme předložit letenky z předchozího a navazujícího letu. Nakonec se to podaří a my shuttlebusem užíváme první kilometry po zdejších silnicích. Pravdou je že doprava je tu příšerná. Všichni troubí, cpou se jeden přes druhého a společně vytváří slušný chaos. 

Terminál 1 na který jsme právě dorazili, je spíš rozestavěná barabizna. Většina stánků je zavřená, probíhající stavba práší a hlučí všude kolem. Nám nezbývá než věřit, že to tu jednou bude hezké. 

Nicméně společnost Indigo je o poznání spolehlivější než většina evropských aerolinií a bezpečně a včas nás dostává do cílové destinace. Lucknow. Co tedy říct o hlavním městě státu Uttarpradéše? Jsou tu lidé. Hodně lidí. No spíš mraky lidí úplně všude. Oficiální počet obyvatel je 2,8 mil. A podle všeho mumraje kolem se zdá, že všichni naskočili do svých aut, tuktuků a motorek a vyrazili na silnici. Cesta z letiště podle toho vypadá. Neskutečný je zde i fenomén troubení. Troubí totiž všichni a pořád. Snažíme se vypozorovat, kdy je třeba se opřít o klakson, ale asi je to podle nálady a kdy se vám prostě zachce. Ale i nekonečné houkání, z kterého nás brzy bolí hlava, má asi svoje pravidla. Rozlišujeme několik signálů. Krátké zmáčknutí je: Pozor jedu! Dlouhé většinou znamená: Uhni jsem větší! A přerušované znamená: Zkouším se procpat a myslím to vážně! Ale může to klidně znamenat třeba: Hurá, můj syn dostal jedničku ve škole, nebo sláva, dneska nemám k obědu kari! Nicméně jak jsem již řekl, troubí všichni a pořád. 

Po 15ti kilometrech a hodině v rušné dopravě jsme konečně v našem Hotelu V. Zvenčí to nevypadá nějak valně, ale pokoje jsou celkem v přijatelné kondici, postele jsou čisté a velké. Jen nám lehce vadí lehký zápach. Připomíná to kombinaci kari a biolitu. Místní WiFi také není úplně dokonalá a tak nám to připomene, že pořád nemáme tu simku. Na místním letišti nic nebylo, tak snad budeme úspěšní ve městě. Navíc většina vyměněných peněz padla za taxi a za všimné portýrovi, tak potřebujeme do směnárny. Zajímavostí je, že v bankách se tu většinou nedají peníze vyměnit. Před hotelem nás čeká tuktuk. Bohužel řidič, podobně jako většina místních neovládá téměř vůbec angličtinu, což nás lehce rozhodilo. Nicméně výrazy "money" a "sim" snad pochopil s už nás láduje do svého elektrického vozítka. A opět se motáme přeplněnými ulicemi za hlasitého troubení ze všech stran. Jedna ulice je plná elektroniky, ve druhé se prodávají pouze dlaždičky, v další jsou obchůdky s nářadím, na každém rohu jsou povozy naložené ovocem a zeleninou, tu a tam vidíme stánek s nějakým občerstvením a ve všem tom chaosu a nepořádku se motá potulná psí smečka.

V okamžiku, kdy náš řidič zastaví tuktuk na pochybném dvorku a ukazuje na zasklené dveře do domu lehce zpochybíme, zda nás nezavedl někam do spárů svých kumpánů, kteří nás tam okradou. Jelikož však vesele ukazuje na dveře a pořád dokola opakuje money exchange money exchange, tak sebereme odvahu a vlezeme do domu. Tam je tmavá chodba a na jejím konci jakási kancelář. Bereme za kliku u dveří a opatrně nakoukneme dovnitř. Za několika stoly zde sedí v místnosti přibližně 5x4m asi 20 chlapů a všichni se tváří velmi zaměstnaně. "Money exchange?" hlesnu přiškrceným hlasem. 20 párů očí na mne civí a nechápe, proč kladu tak hloupou otázku. Přece je to napsané na dveřích. Jeden pak ukáže na židle v rohu místnosti a posadí nás tam. Pak už vše proběhne normálně a my s lehkou úlevou a asi o 10% lepším kurzem než na letišti přijímáme úhledně zagumičkované rupie. Tak teď už jen simka, nějaký dlabanec cestou na hotel a hurá do peřin. Přece jen jsme vzhůru téměř nepřetržitě více jak 30 hodin. 

Jenže koupit simku místního operátora se zdá skoro nemožné. Projezdíme půlku města a nemáme vůbec nic. Navíc netušíme kde zrovna jsme a nezbývá než věřit našemu řidiči. I ten sám ztrácí naději, že se nám to podaří koupit. Nicméně zastavuje u nějakého stánku a ejhle, tady mají simkarty. Naše radost ovšem netrvá dlouho, prý jestli nemáme místní adresu, tak nám nemůže nic prodat. Chvilku zkoušíme vymyslet řešení a ukecat ho, ale je to marné. Vzdáváme to a jdeme na večeři.

Zdejší kuchyně je vyhlášená, tak se těšíme, co nám naservírují dobrého. Avšak Butter Masala, jakýsi pochybný Kabab a Roti, což je zdejší placka z nekvašeného těsta, která z toho vlastně vyšla jako gastronomický vítěz, nás úplně gurmánsky neuspokojili. Naštěstí nedaleko je speciálka s alkoholem, tak si koupíme 2 piva a vracíme se na hotel. Někteří z nás padli do postele téměř ze stoje. Snad bude zítřejší tvář Lucknow na nás přívětivější.