Den 1. - Lucknow: šťastné to město

Příjemně teplé paprsky ranního slunce nás vítají do nového dne v tomto šťastném městě. Kdo znáte Jindřicha Šídla a jeho Šťastný podcast, tak tady ho vlastně trošku předběhli, protože tady jsou šťastní pořád. Údajně název města vznikl během Indického povstání v roce 1857, kdy místní sultán po osvobození od anglické nadvlády pronesl tuto větu svému lidu: "Tak a teď budete šťastní všichni". Ovšem, je to jenom legenda. 

My šťastní, že jsme v pořádku na místě a dnes bude i krásně a trošku prohřejeme kosti, zamíříme na snídani do restaurace na střeše našeho hotelu. Těžko soudit, jestli je vše úplně k jídlu, protože nerozeznáme přílohu od omáčky, takže raději objednáme vejce, k tomu trošku rýže, která opět patřičně pálila a placku, zapijeme to přeslazeným čajem s mlékem a jelikož dobrého pomálu, tak zbytek věcí ani nezkoušíme. Řidič tuktuku stojí již dole před hotelem a nás čeká prohlídka několika památek tady v Lucknow. 

Opět se motáme ulicemi v tuktuku a modlíme se, ať bezpečně dorazíme na místo. Naštěstí je sobota ráno a den tu evidentně ještě pořádně nezačal, tak je doprava o poznání klidnější než včera večer. Začínáme na místě, kde stávala Britská rezidence. Také se jí tu říká Rezidence Lucknow, nebo jen prostě a jednoduše Rezidence. Poprvé se tu setkáváme s přístupem cizinče zaplať. Místní mají vstup za 30rupií, cizinec zaplatí 300 rupií. Tedy 8Kč proti 80Kč. Cena není nijak vysoká, ale uznejte, že ten poměr je dost extrémní. O studentské slevě pro držitele ISIC karty tu také nikdy neslyšeli. U vstupu procházíme klasickým bezpečnostním rámem, ale neštěstí bez problémů vstupujeme do areálu. Nedopadlo to jako včera na letišti, kdy byl opět pro místní problém u Adama, zda patří do fronty pro ženy, nebo pro muže. Naštěstí úřednice ověřila obratem vše v pase a mohli jsme pokračovat k odbavení. 

Rezidence musela být v dobách své slávy nádherná. Její stavba započala roku 1780 a sloužila jako sídlo pro britského generála a jeho nejbližší štáb. Nachází se zde mimo jiné například tančírna, kostel, hřbitov, budova generálního štábu, kuchyně i samotné honosné sídlo pro generála. V tom je nyní umístěno muzeum

Do toho nás pustí až ve chvíli, kdy odevzdáme batůžky do budky, kde sedí ozbrojená stráž. Uvnitř muzea se skoro nesmí fotit, ale my přece jen něco cvaknout stihneme. Uprostřed se nachází maketa Rezidence, jak asi vypadala před útokem indických vzbouřenců. Na stěnách jsou pak obrazy indických hrdinů, či kopie dobových listin. 

V současné době je stav většiny budov velmi podobný tomu, jak to tu vypadalo po obléhání a útoku v roce 1857. Na některých budovách jsou i dnes patrné díry po kulkách. V domě generála Lawrence je dokonce ve zdi obrovská díry, kterou do ní udělala dělová koule. Bohužel ve stejné místnosti nacházela generálova dcera a útok nepřežila. Samotný generál Lawrence byl nalezen s průstřelem srdce u svého stolu ve vedlejší místnosti. Zda se jednalo o zbloudilou střelu už se dnes nikdo nedozví. Tak či tak, většina budov je zničena. Nám nezbývá nic jiného, než se kochat okolním upraveným parkem, kde se skoro zdá, že má každý strom svého zahradníka a každých 100m chodníku svého metače. Také můžeme pozorovat všudypřítomné skotačící veverky.

Jakkoli jsou zábavné, my máme další program. Nedaleko od Rezidence se totiž nachází monumentální architektonický skvost Bada Imambara. Významné je zejména pro zdejší muslimskou komunitu a počet návštěvníků jen dokazuje, o jak důležité poutní místo se jedná. Jedná se o komplex budov, jemuž vévodí hlavní budova Imambara, tedy domu Imáma. Její hlavní sál nezahrnuje žádné evropské prvky ani použití železa. Hlavní imambara se skládá z velké klenuté centrální haly o rozměrech 50 x 16 metrů a výšce přes 15 metrů, nemá žádné trámy nesoucí strop a je jednou z největších takových obloukových konstrukcí na světě. 

Úchvatnost architektury této budovy podtrhuje systém chodeb, díky němuž celý strop hlavního sálu i menších bočních sálů drží. Je zde osm okolních komor postavených do různých výšek střechy, což umožňuje prostor nad nimi rekonstruovat jako trojrozměrný labyrint s průchody vzájemně propojenými 489 identickými dveřmi. Co vám budu povídat, během dvou odbočení jsme byli ztraceni. Naštěstí se nás hned u vchodu za mírný poplatek 400 rupií (vstupné bylo 500 rupií za osobu, ale platí ještě v několika dalších památkách), ujal průvodce a nenechal nás zemřít potupnou smrtí uvnitř temného bludiště. Kromě turistů mají bez průvodce zákaz vstoupit i samostatné páry. No přece jen jsme na posvátné muslimské půdě. My se dostáváme až na střechu, odkud je krásný výhled na staré i nové Lucknow. Součástí komplexu je i mešita, ta je však zavřená. Dále se zde nachází středověká vodní nádrž, kde se nám také podařilo téměř zabloudit. 7 pater schodů kolem obrovské cisterny tomu jen nahrává. Šikovný průvodce si za pár stovek s naším problémem hravě poradí a lehčí o pár bankovek tak můžeme na další městské atrakce. Tedy vlastně ještě ne, protože jeden z členů naší výpravy se tu stává téměř Bollywoodskou hvězdou, protože zejména dámy se s ním touží vyfotit. No, drobné zdržení za tu srandu určitě stojí. 

Mimochodem, všimli jste si, že ta slečna na poslední fotce stojí o schod výš? Cestou na poslední muslimskou památku s názvem Chota Imambara zastavujeme u prapodivného vozítka, kde si dáváme na občerstvení čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny. Posilnění tímto lahodným nektarem brzdíme u hodinové věže ve Viktoriánském stylu, která je údajně jednou z největších v Indii. Po ní pokračujeme do obrazové galerie, kde se nás ujímá veselý průvodce. Nadšeně nám vypráví o každém ze 13ti obrazů, na kterých jsou vyobrazení zdejší vládci v dobách největšího rozkvětu města. Zvláštností je, že obrazy jsou malovány rozdrceným barevným práškem smíchaným s ovocným sirupem. Ještě více nás pobavilo, s jakým nadšením nám vyprávěl o tom, že nás každý obraz pozoruje a jak je to úžasné. No klasický efekt Mony Lisy. Akorát že Leonardo svůj obraz namaloval na začátku 16.stoleti a zdejší obrazy jsou z konce 19. století. No ale co už, když z toho má takovou radost, tak proč mu ji brát a my poslušně každému z Nawabů čučíme do očí a na boty, které se také otáčí. Z ochozu obrazárny je krásný výhled na královské lázně, které zároveň fungovaly jako rezervoár na vodu pro zdejší obyvatele. Pak už konečně dorazíme do Chota Imambara. Ta vyniká zejména krásnými venkovními reliéfy a dominantní vodní nádrži uprostřed vstupní zahrady. Uvnitř se nesmí opět fotit, ale ono ani moc nebylo co. Všude spousty lustrů od čínských, přes japonské, až po německé a belgické. Opět se nás ujal průvodce, ale jelikož nám došly drobné, dostal jenom dvacku. Patřičně to komentoval slovem: "Barbars". No, asi nebyl úplně spokojený. Ale co teprve hlídač bot, který dostal jen pětku. Nám už z celého putování už docela vyhládlo, tak požádáme řidiče o směr nějaká restaurace. 

Nic zásadního nevymýšlíme a zamíříme na místo, kde jsme včera večeřeli, jen do jiné restaurace. Biryani, masala a placky asi nejdou úplně zkazit, ale už se nám začíná zdát, že chutná všechno stejně. Snad jiné oblasti nabídnou pestřejší kuchyni. Po obědě bereme věci z hotelu a hurá na nádraží. Tam se odehrává klasické představení klanu tuktukářů, kteří ucítili špek a nehodlali se ho vzdát bez boje. Zklamané tváře, když zjistili, že míříme na vlak asi jen tak nezapomeme. Nádraží je podobné, jako všude jinde ve světě, jen možná trošku větší a rozhodně je nacpanější lidmi. Času máme hodně, tak rozbalujeme na jednom z perónů základní tábor a čekáme na vlak. Jedno je jisté, tady se nám nemůže stát ta nehoda, že budeme v hospodě pít jedno pivo za druhým, protože se tu nikde nedá koupit žádný alkohol, natož najít hospodu. Tak si čekání krátíme debatou s místními, pro které jsme evidentně skvělá atrakce. Identifikace České republiky jim dělá většinou celkem starosti, ale když řekneme "Europe", tak moudře pokývají hlavou a prohlásí: "welcome to India". No a tím většinou další diskuze končí. Na nádraží je také velké množství makaků. Někteří si čtou noviny, jiní kontrolují v kolejišti utažení šroubů a další sedí na hromadě balíků zdejší pošty a přebírají, co je v nich dobrého.

Náš vlak tu cestu začíná, takže aspoň budeme mít klid a čas najít správný vagón. Přibližně hodinu před odjezdem se přiblížil náš vlak a co se pak stalo, jsme opravdu nečekali. Celé nástupiště ještě před zastavením vlaku vzalo všechny vagóny II.třídy útokem. Za 5 minut bylo po všem a my stojíme na peronu úplně opuštění. Co nás zaskočilo, bylo značení vagónu. Zatímco v Čechách je značení vagónu na dveřích vlaků, tady mají nad nástupištěm digitální cedule, které označují číslo vagónu. No, aspoň víme pro příště, kde se máme postavit. Takhle jsme prošli celou délku půlkilometrového vlaku a cestou zpátky našli konečně náš vagón. No, tak úplně upřímně fotky podle aplikace 12go vypadaly úplně jinak, než jaká je realita. Klimatizace znamená řadu větráků a turecký záchod už je v těchto končinách standard, jenže na zastávce by se tam chodit nemělo a za jízdy je to velký challenge. Naštěstí to nebylo potřeba. Vlak vyrazil na cestu a musíme si poblahopřát, protože narozdíl od místních, kteří se zmateně dohadují nad tím, kdo kde sedí, tak my máme svá místa pevně pod kontrolou. Během jízdy nám nabídnou snídani, což nás trošku zaskočí, když je půl sedmé večer a pak už je prochází pohůnek s kávou, kterou udělá tak, že nasype cosi do kelímku a ten pak zalije horkou vodou. 

O pět hodin později zastavujeme ve Váránasí. Podle proudu lidí poznáme, který směrem se vydat ven z nádraží, protože se vlastně dalo jít jen jedním směrem. Dav nás pohltí a valí ven. Z davu nás najednou bokem tahá ruka a říká, že je řidič tuktuku a jestli někam potřebujeme. Ukazujeme adresu hotelu a domlouváme cenu 400 rupií s tím, že potřebujeme aby také zavolal na recepci, což se mu podaří a i přes brblání Bédi, že se nemůžeme do toho tuktuku s batohy a ve třech vejít, se nasoukáme do vozítka. Řidič je zkušený mazák, takže noční zácpu objíždí uličkami, kde by se našinec bál i ve dne, ale nakonec nás vysadí na domluveném místě. O několik minut později nás vyzvedne pracovník hotelu, který nás úzkými uličkami vede kamsi do neznáma. Tady, jestli nás nechají, tak ráno najdou pouze naše okousané kosti, protože temnější místo jsme nikdy neviděli. Cesta trvá pár minut a jsme u Gandy v našem hotelu. Konečně se setkáme i s Lubošem a výprava do Indie je kompletní. Z jeho vyprávění pochopíme, že neopustil pokoj a úplně upřímně, vůbec se mu nedivíme. Ráno se těšíme na výlet do Bodhgaja. Místo, které je pro budhisty stejně důležité, jako pro křesťany Vatikán, pro muslimy Mekka, nebo pro hinduisty Váránasí.