Den 6. - Nové a Staré Dillí: dva světy rozdílné jako den a noc a přitom pořád jedno město

Špatné následky zdejšího předchozího hodování pokračují a na dopolední program jdeme pouze ve třech. Zda to bude jen dopoledne, nebo se z toho stane celý den je v tuto chvíli těžké odhadnout. Nicméně silnější jedinci expedice vyráží opět směr Staré Dillí. Naším průvodcem bude Rahul. Právník, učitel, průvodce, zpěvák a šprýmař v jedné osobě. Náš první dotaz zní, proč jsou zdejší ulice tak zaneřáděné nepořádkem. Odpověděl, že to je kvůli tomu, že každý má dost starostí sám se sebou a tak se nestará o to, co je kolem něj. A úředníkům je to evidentně jedno, protože ti všichni žijí v Novém Dillí, kde je situace úplně jiná. Ale o tom až později. 

Hned na úvod nás čeká jedna z největších mešit v celé Indii s názvem Jama Masjid z červeného pískovce s vysokými minarety. Stavba pojme na 25000 věřících a slouží svému účelu téměř nepřetržitě necelých čtyři sta let. Mihráb je z bílého mramoru a vypadá jako nový a zub času se na něm téměř nepodepsal. Narozdíl od čínského lustru, který po 4 letech působí jako z předminulého století. Zde se holt pozná kvalita. Asi je zbytečné připomínat, že zde jsou mešity orientovány na západ, zatímco v Evropě naopak k východu. Vždy totiž musí být orientovaná směrem k Mekce. Zdejší minarety stejně jako jinde ve světě slouží ke svolávání věřících a tak jako jinde i tady muezíny nahradil MP3 přehrávač a reproduktor. Ještě nám přijde divné, že si musíme zout boty, ale můžeme si za drobný poplatek koupit jednorázové bačkory, podobné těm co mívají v hotelu. Prý tato obuv je čistá a proto se v ní do mešit může. O smyslu toho lehce pochybujeme a říkáme si, že spíš někdo tady vymyslel vtipnou živnost, ale necháme to být a odcházíme do centra Starého Dillí. 

Opět se vrháme do pulsujícího Chandni Chowk. Opět naše kroky vedou kolem obchůdků se vším možným od stříbrných šperků, přes sárí a sušené ovoce, až po koření. Je dopoledne a tak probíhá čilé zásobování. Na těžkých dvoukolácích zaváží majitelé do svých obchodů pytle se zbožím. Několikrát se stane, že nás poměrně nevybíravě odstrčí z cesty, ale s ohledem na to, co táhnou se jim ani nedivím. Tady všechna slušnost musí stranou. Co se týká architektury, tak domy jsou doslova namačkány jeden na druhý, většinou mají 3-4patra a v každém domě se tísní až 80 obyvatel. V přízemí jsou pak obchůdky a místa k podnikání. Jak procházíme ulicemi, zaujme nás prodejce kvítků. Ptáme se, proč to tam má a důvod je jednoduchý. Každý den, když obchodník otevře svůj obchod, vezme čerstvé květy a zapálí v nich jakési kadidlo. Tento rituál dělá proto, aby měl úspěšný den. Asi ne všem se to vyplní, ale mohou si říct, že pro úspěch udělali maximum. Součástí prohlídky měla být i ochutnávka několika místních specialit, ale to s díky odmítáme a alespoň se obdivujeme umění zdejších elektrikářů. Jak se ve změti kabelů dokáže někdo vyznat je absolutně nepochopitelné. Zamáváme opičí rodince, kterých zde také několik bydlí a rikšou opouštíme Staré Dillí i těžký život jejích obyvatel, nabereme v hotelu odpočatého posledního člena výpravy a míříme do jiného světa nebo možná se dá říct téměř na jinou planetu s názvem Nové Dillí. 

Tady už nejsou úzké uličky a špinavé domy, zde jsou široké bulváry s domy pro honoraci. Jeden dům obývá většinou čtyřčlenná rodina a ta zaměstnává až 20 pracovníků na zajištění chodu domu. Jedná se o zahradníky, majordomy, řidiče, uklízečku či kuchaře. My zastavujeme alespoň na malou chvíli u prezidentského paláce, který patří s ohledem na velikost mezi nejsvětější sídla hlavy státu na světě. Na Pražský hrad však samozřejmě nemá. Ochranka moc nemá pochopení pro divné pobudy se světlou kůží a rychle nás lifrují pryč. Zamíříme tak raději na prastarý minaret Kutub Minar, který se svou výškou 73m je nejvyšší v celé Indii. Je z červeného pískovce a byl vybudován na konci 12. století. Jako materiál posloužily, jak už to tak v dávných dobách chodilo, hinduistické chrámy z okolí. Díky tomu na minaretu můžeme vidět jak písmo koránu, tak hinduistické vzory. Inu, proč ne. Dříve se smělo vystoupat po točitých schodech až na věž, bohužel po tragickém neštěstí v 80. letech, kdy po výpadku proudu nastala ve věži panika a 20 děti následný zmatek nepřežilo, se již nahoru nesmí. Úctyhodnou stavbu, která se díky zemětřesení kdysi dávno lehce naklonila, tak obdivujeme pouze ze země. 

Posouváme se pár kilometrů dál a o osm set let v čase k Lotosovému chrámu. Toto místo je určeno pro kohokoliv, bez rozdílu víry. Svou modlitbu tak zde vedle sebe může pronést židy muslim, křesťan, hinduista, buddhista či kdokoli jiný. Stavba samotná trošku připomíná operu v Sydney. Uvnitř chrámu pro 1300 lidí je úžasná akustika a my máme to štěstí, že vcházíme zrovna ve chvíli, kdy začíná obřad uctívání. Vystřídá se při něm během několika minut 5 různých kněží. Někdo zpívá, někdo povídá a ačkoliv slovům nerozumíme, jedná se skutečně o silný duchovní zážitek i pro zaryté ateisty. Vycházíme ven a každý z nás ještě nějakou chvíli tiše vstřebává, co jsme právě prožili. 

Poslední zastávkou před návratem na hotel je Hamájúnova hrobka. Tato majestátní stavba je prvním velkým mauzoleem v Indii a také sloužila jako inspirace pro archatekty Taj Mahalu. Zajímavostí je, že zdejší hroby nejsou popsány jmény. Tehdy totiž lidé věřili, že jména zesnulých patří Smrti a tedy se hroby nemají nijak označovat. Najdeme tak na nich maximálně úryvky koránu a dnes již nikdo netuší, kdo je kde pohřben. Archeologové tvrdí, že všechny zdejší hroby patří královské rodině. 

Během průjezdu městem míjíme další zajímavá místa, ale nestíháme je již navštívit, maximálně pribrzdíme, uděláme fotku a pokračujeme. Vidíme tak například Bránu Indie nebo Červenou pevnost. 

Vyčerpání a plni dojmů se vracíme zpět na hotel. Ne ale až tak vyčerpání, abychom nezvládli jedno rozlučkové pivo s Lubošem před spaním a protože na hotelu je to pořád stejné, zkusíme najít něco v okolí. Nedaleko se prý nachází minipivovar, který vaří pivo podle německého vzoru. Na ulici potkáme pracovníka hotelu, který nám říká, ať raději jedeme tuktukem, protože je někde v okolí probíhá demonstrace farmářů a na ulici nemusí být pro našince bezpečno. Jelikož však cesta tuktukem vyjde asi na 15 Kč, tak moc nepřemýšlíme, zda riskovat a frčíme do pivovaru na třech kolech. No, s pivem se mají ještě co učit. Dělají IPU, ležák, pšeničné a jakési polotmavé, ale že by to byl nějaký zázrak, to zrovna není. My stejně zítra ve 4 ráno musíme vyrazit na letiště a pak směr Jaipur, takže to není na žádné dlouhé vysedávání. Zítřejší plán po leteckém přesunu do Jaipuru je Ranthambore. Tygří rezervace, tak doufáme, že nějakou tu místní kočičku spatříme.