Den 17. - Bombaj: Bída a nepořádek nemusí jít ruku v ruce

Snídaně na pokoj zní hezky, pokud se však jedná o pokus likvidace vajec, je to spíše k pláči. No ale hlad je hlad, tak do sebe bez přemýšlení nasoukáme vysušenou omeletu a téměř syrová sázená vejce s prapodivnými tousty a raději vyrážíme do města. Dnes to zkusíme vzít po pobřeží od hinduistického chrámu, přes křesťanské kostely, až po svědectví portugalské přítomnosti v Bombaji zříceninu pevnosti Bandra. Máme čas, tak vyrážíme na MHD. Nejdříve zkušeně zvládáme nákup lístků i následný přejezd metrem na nádraží, tam sice nějakou dobu hledáme ticket office, ale nekonec i v tom jsme úspěšní a nastupujeme na zdejší poměry do poloprázdného vlaku, který nás doveze až dnešní naší výchozí stanici Dadar. Konečně jsme i pochopili, jak se pozná, na kterou stranu bude v následující zastávce nástupiště. Je to podle šipky vedle názvu stanice. Jo, až takhle jednoduché to je. No z nádraží už je to jen kousek k chrámu Shree Siddhivinayak, který je zasvěcen jednomu z nejoblíbenějších hinduistických bohů Ganeshovi. Ganesha je bůh se sloní hlavou, který umí odstraňovat překážky a přinášet štěstí, je to patron umění a věd a bůh intelektu a moudrosti. Bohužel nás od vstupu odradí několik věcí. Nesmí se tam fotit, to bychom ještě přežili, celý areál je nacpaný lidmi, no na to už jsme v Indii také zvyklí, ale vstupné pro místní nic a cizinec má zacvakat 1500 rupií, tedy přibližně 450 Kč za osobu, to nám přijde nehorázné. Takže necháme chrám chrámem a přesouváme se na pobřeží k pevností Bandra. Která je z důvodu rekonstrukce parku také zavřená. Ale dá se to obejít. 

Jak jsem již na začátku uvedl, vystavěli ji zde Portugalci v 17. století. Teď už z celé pevnosti zbývá jen torzo, ale jsou odsud krásné výhledy na záliv Mahim v Arabském moři. Dnes tu stojí most Bandra Worli Sea Link, který je dlouhý téměř 6km a spojuje dvě důležité čtvrti v Bombaji. Ale vysoké mýtné, pouze dva pruhy na vjezdu i na výjezdu a pouhých pár minut časové úspory způsobuje, že most není zdaleka využíván tak, jak bylo plánováno. Holt soudruzi z NDR někde udělali chybu. Přesto výška 126metrů a nejdelší rozpětí 250metrů na osmiproudé dálnici zaslouží rozhodně slova respektu a uznání. 

Odsud se vydáváme pěšky po pláži směr oblíbená pláž Juhu beach. Cestou se snažíme dostat do kostela, ale mají zavřeno. Tak aspoň pár fotek uděláme zpoza plotu a pokračujeme v cestě. Uličky jsou čím dál užší a místo nám hodně začíná připomínat navštívený slum v Dillí. No aby také ne, nějakým nedopatřením jsme se dostali přímo do středu zdejšího slumu. Děti kolem nás vesele skotačí, místní chlapi nás tahají na panáka jejich výborné domácí pálenky a narozdíl od jiných částí Bombaje je zde relativně uklizeno. Tedy myšleno alespoň tak, že zde nejsou všude hromady odpadků. Občas i rychle nakoukneme do otevřených obydlí zdejších obyvatel a ano, život tu musí být neskutečně těžký, věčné problémy s vodou, elektrikou, hygienou apod., ale zdejší lidé ač žijí v chudobě, tak nežijí ve špíně. Když to pak porovnáme o kousek dál s bohatšími částmi Bombaje, tak tam se skutečně mají od těchto lidí co učit. 

Za hranicemi slumu už je to o poznání horší a vlastně nevím, zda se jedná o skládku lodi, nebo o funkční rybářský přístav, ale podle pachů odhadujeme, že to tu stále slouží svému účelu.y.uz se konečně dostáváme na pláž. Příjemný jemný písek a teplá voda Arabského moře, tím končí výčet pozitivních věcí. Neskutečné množství odpadků, vypouštění odpadu přímo do moře na pláži, díky tomu špinavá pěna na pobřeží a obrovské množství lidí dojem z příjemného místa totálně seberou a tak se snažíme spíše co nejrychleji zmizet, než se zde delší dobu zdržovat. Až tady dokonale pochopíte, jak je celý evropský Green deal totálně k ničemu, pokud se nezačne řešit znečištění planety ve státech, které ho skutečně způsobují. K čemu je zákaz plastových brček u nás, když tady denně skončí v moři miliony tun plastů a nikdo si s tím hlavu neláme? K čemu elektrické automobily, když tady jezdí milióny tuktuků každý den? 

Lehce rozladěni pokračujeme směr hotel. Po 10km už nás to trošku přestalo bavit a tak se zajdeme občerstvit do jedné z místních zahradních hospůdek. Pak už se nám nechce dál.po svých a na poslední přibližně 3km si snažíme sehnat tuktuk. To byl sám o sobě trošku oříšek, protože angličtina řidičů tuktuku není na nejlepší úrovni a zároveň znalost města také evidentně není nejlepší. První ani netušil, kde je fotbalový stadion, tak jsme ho poslali pryč, druhý sice pochopil, kam chceme, ale částka 500rupií mne tak vytyčila, že jsem ho dost nevybíravě poslal také pryč, sice se pak snažil cenu snížit na třetinu, ale tohle bylo vážně moc. Až třetí pokus vyšel a za cenu 50 rupií (15Kč) frčíme na ubytování. Cestou se někoho zeptá na cestu a ten ho pošle úplně někam jinam, takže ho musím podle navigace opět vrátit zpět na správný směr, ale nakonec se přece jen dostáváme k cíli. Nechám mu 100 rupií a on nás div nevynese až do schodů hotelu. No holt odlišný přístup než u předchozího zlodějíčka. Dál už nic v plánu nemáme, navíc z hotelu přišla dobrá zpráva, že můžeme zůstat až do středy a nikam se nestěhujeme, tak můžeme v klidu chystat plány na náš zítřejší poslední den tady v Indii.