Den 4. - Dillí: pro našince peklo na zemi

Naposledy nás pikolík z hotelu protáhne labyrintem uliček na hlavní silnici, kde na nás čeká odvoz na letiště. Rozloučíme se tedy s Váránasí a odlétáme směr hlavní město Dillí. Narozdíl od evropských nízkorozpočtovek lokální Indigo letí na čas a bez větších potíží přistáváme na letišti Indiry Gándhiové. Na zavazadla čekáme skoro třičtvrtě hodiny, ale jelikož s námi letěl zájezd Číňanů, kdy každý má sebou snad všechen svůj majetek, tak se není čemu divit. Všichni jsou oblečení ve světlemodrých teplákových soupravách, takže vypadají, jako když utekli ze Hry na oliheň. Necháme je svému osudu a valíme do hotelu. Zahodíme zavazadla a zamíříme rovnou na metro. Máme totiž naplánovanou návštěvu slumu Sanjay Colony. Místo, kde žijí ti nejchudší z nejchudších v celém Dillí. A protože doprava venku právě kulminuje na svém maximu, tak se rozhodujeme využít metro. Lístek stojí v přepočtu asi 8Kč a dá se koupit bez problémů v automatu na každé zastávce. Jen zadáte cílovou stanici, počet lístků a víc neřešíte. Nastupujeme tedy ve stanici Central Sekretariat na fialovou linku moderního metra a o několik desítek minut později vystoupíme ve stanici Harkesh Nagar Okhla. 

Tam na nás uz čeká Ajay. Náš dnešní průvodce, který v tomto slumu vyrostl a stále žije. Společnost, pro kterou pracuje a která organizuje návštěvy tohoto místa, vrací většinu vydělaných peněz zpět do vzdělání místních, aby se mohli dostat díky vyšší kvalifikaci na lepší práci a díky tomu se odstěhovat ze slumu. Financují zejména lekce angličtiny a IT gramotnost, včetně nákupu výpočetní techniky. V místní základní škole se totiž v jedné třídě mačká přes devadesát děti a tak úroveň vzdělání, i když je povinné není nijak valná. Ve slumu se s ohledem na zdejší obyvatele nesmí fotit a jediné fotografie, které máme, jsou právě ze vzdělávacího institutu a pak z jeho střechy. Na druhou stranu, když my respektujeme je a nefotíme, oni si nijak nevšímají nás. Maximálně se pozdravíme hlavně s dětmi a jdeme dál. Ostatní fotky jsou tak zaslané průvodcem. Na rovinu, jsou až moc milé a reálný život na místě je mnohem těžší a drsnější. V celém slumu žije aktuálně přibližně 50tis. lidí. Přes 5tis. v každém z 9ti bloků. Vodu sem jednou denně přiváží cisterny a místní ji přečerpávají do barelů. Bohužel ač je voda pitná, během skladování nebo transferu dojde k její kontaminaci. Ti šťastnější mají vodovod. Voda teče 2x denně vždy jen přibližně půl hodiny. Domy jsou v současné době cihlové. Dříve je tu stavěli z kamení a hlíny a tu a tam se dá i na takový dům tady ještě narazit. A vše je stále obydlené. V přízemí jsou malé obchůdky s textilem, dílny (většinou krejčovské), potraviny, ale najdou se tu opravny kol, nebo třeba drogerie se základní výbavou. Prostě každý dělá co umí, aby se alespoň trošku uživil. Ti nejchudší bez kvalifikace pak dostávají práci z venku. To do slumu přijede obrovský náklaďák plný pytlů se zbytky odpadní látky z okolních továren na značkové zboží, které nosí celá Evropa. Pytle pak přidělí třídíčkám, které kousky látek přebírají a rozdělují podle materiálu, barev a velikostí. Kilo materiálu na nákupu je přibližně 2 Kč, při prodeji 8 Kč. Nekonečná práce s minimálním ziskem, navíc bez jistoty, že vás zítra bude ještě někdo chtít opět na třídění látek. My jsme na místě pár minut a z toho prachu nemůžeme téměř dýchat. 

O životě ve slumu bych asi dokázal napsat ještě mnoho řádků, ale kamarádi už mne ženou zpět, skrz zrovna otevřený odpolední trh s ovocem a zeleninou. Nijak se neliší od podobných trhů v jiných zemích, snad až na všudypřítomné krávy, které leží, prochází se, nebo se občas pokusí sezobnout něco dobrého ze stánku prodejců. Ti je maximálně odeženou a víc nikdo nic neřeší. My se tedy vracíme metro. Zde se rozloučíme s Ajayem a převezme si nás Tavrej, nebo zkráceně Tý. S ním máme před sebou Staré město Dillí a jeho nezapomenutelný Street food. Nejdřív tedy opět cesta metrem. Zatímco fialová linka byla použitelná a lidí v ní bylo jako na trase C v Praze ve špičce, tak to co se dělo na žluté lince nejde vlastně úplně popsat. Dostali jsme se až do třetího metra. To první nás navíc dost vyděsilo a to konkrétně v situaci, kdy nějaká žena nastoupila a dav ji opět vytlačil ven. Jenže se to stalo ve chvíli, kdy se zavíraly dveře a ona tak zůstala zaklesnutá hlavou ven z vagónu. Ten se naštěstí nerozjel a někdo ji pomohl. Obličej měla sice rozpláclý o sklo dveří, ale bezpečně uvnitř. Nakonec se se do vlaku narveme a přijíždíme až do centra na stanici Chandni Chowk ve stejnojmenné čtvrti. Pokud jsme si dříve někde tady v Indii mysleli, že je plná lidí, tak tady jsme pravděpodobně dosáhli maxima. Těžko procházíme ulicemi plnými lidí, zastavit na místě se zdá téměř nemožné, tak se vlastně tak trochu necháváme unést proudem. Na zítra máme v plánu prohlídku celého Dillí včetně Starého města, tak se věnujeme spíše ochutnávkám místních specialit. Za zmínku však stojí trh s kořením a zejména část věnovaná chilli. Jakmile vstoupíme na jakousi pavlač jednoho z bloků, okamžitě naše čichové buňky zaregistrují palčivou vůní papriček. V obrovských pytlích, jež každý váží 40kg, se zde prodává přes 100 druhů chilli. Jedná se vlastně o jakýsi velkoobchod. Další atrakcí jsou všudypřítomné rikši. Jejich řidiči se přetahují o každého zákazníka a pak ho vlastní silou dopraví o pár metrů dál. Je pravda, že se člověk nemusí proplétat milionovým davem. Několikrát je během večera využijeme k přesunu po městě a jednou si i Adam na chvíli vyzkouší, jaké je být řidičem rikši. 

Ale teď už se vraťme k jídlu. Indickou kuchyni zná asi každý. Je specifická svou vůní koření, pálivostí, pestrostí i tím, že hodně jídel je vegetariánských. Ne všechna jidla jsem stačil vyfotit, ale aspoň pro představu, co jsme ochutnali je následující fotojídelníček. 

Dhahi bhalla - jogurt s čočkovými knedlíčky, tamarindova omáčka, čatní a chili. Jí se studený a hned první kombinace nás trochu zaskočila. 

Alu Cháat - v překladu doslovně brambora, která se líže. Jedná se vlastně o uvařené brambory. Ty se následně opečou v oleji a pak obalí ve speciální směsi koření. Umí být pěkně ostré.

Paratha - je v podstatě Indická pizza. Nebo spíš placka plněná vším možným. Může v ní být cibule, brambory nebo třeba sýr. Smaží se podobně jako palačinky na rozpálené pánvi. Ji se s papričkami a kořením. 

Paní purri - prapodivné smažené taštičky plněné kari a divnou polévkou. Jedí se jako jednohubky.

Chole bhathure - nafoukly chleba s přílohou cizrnového kari, asi nejlepší jídlo z celého večera.

Jalebi - sladké těsto smažené v sirupu. Doslova kalorická bomba. 

Kebab - Vše co se dá nacpat na jehlu a udělat na ohni. My ochutnáváme kuřecí, rybí, skopový a světe div se i hovězí. Varinzse totiž muslimové. Tedy žádná úcta před krávou. 

Kheer - rýžová kaše s orechy. Sladká dobrá tečka na závěr. 

Shahi Tukda (Royal food) - rozemletá zemlbába, to je asi nepřesnější způsob, jak se dá toto jídlo popsat. Každopádně nic moc extra to nebylo.

Plni dojmů a s plnými žaludky se loučíme s Tý, který byl skvělý a veselý průvodce a vracíme se na hotel opět metrem. Pro jistotu však použijeme fialovou linku. Cestou z metra ještě potkáme průvod. Nejdříve máme pocit, že se podle hluku jedná o nějakou demonstraci, když jdeme blíž, vypadá to jako vojenská přehlídka a nakonec zjistíme, že jde o svatbu. Koukneme aspoň na ohňostroj a pokračujeme dál. Na hotelu všechna ta jídla spláchneme jedním pivem, aby nám lépe trávilo a jdeme se připravit na zítřejší den, kdy máš čeká perla Indie a jeden z nových divů světa. Taj Mahal.