Den 3. - Váránasí: schody věčného ohně

V 6 ráno mi na nočním stolku, pokud se těch pár dřívek u postele dá takto nazvat, řádí rozzuřeně telefon. Volá průvodce, že je stále špatné počasí a musíme tedy upravit program. Východ slunce na lodičce tedy nebude a naše poznávání tohoto města bude upraveno. O lodičku prý nepřijdeme, ale až přestane pršet. Zavrtáme se tedy znovu do peřin a těšíme se, že si užijeme alespoň jednou snídani v tomto hotelu. Budíček v půl osmé je mnohem přívětivější. Cestou na snídani pozdravíme rodinku makaků, která si vybrala k bydlení stejný hotel, jako my. Snídaně celkem ušla, ale žádný gastronomický zázrak to nebyl. Anmol nás opět raději vyzvedá na recepci, protože sami nejsme schopni najít cestu ve spletitých uličkách až na silnici. Je už vlastně pravidlem, že nám na dovolené prší a ani zde není výjimka. Cestou k autu však přijde taková průtrž, že se uličky Váránasí změní během pár vteřin ve vodní kanály. Možná se dá vlastně říct spíše ve stoku. Proud vody pak ulice krásně vyčistí a odnese vše do Gangy. Než se vrátíme zpátky z výletu, tak je však opět vše v původním stavu. Holt je to takový místní koloběh života. Promočení zamíříme nejdříve na zdejší univerzitu. Ta pojme 35tisíc studentů ze 48zemí a v přilehlém kampusu je ubytováno 18tisíc studentů. Jedná se tak o největší univerzitu v celé Asii. Vyučuje se tu snad vše, na co si jen vzpomenete. Odcházejí tak odsud studovaní inženýři, doktoři, filozofové, hudebníci či právníci. Areál je vlastně jedno velké město přibližně o velikosti Tábora. Přímo ve středu areálu se nachází chrám Kashi Vishwanath zasvěcený bohu Shivovi. Ten denně navštíví v průměru 45000 poutníků. Důvod, proč sem jezdí hinduisté z celého světa je ten, že podle legendy se právě zde odehrál první spor mezi Vishnou (bůh ochrany) a Brahmou (bůh stvoření) o jejich nadřazenost. Shiva (bůh ničitel) zde pak prorazil tři světy a vytvořil nekonečný sloup světla. Vishnu i Brahma zkusili najít konec tohoto světla. Ale zatímco Vishnu přiznal, že konec světla nenašel, Brahma si ho vymyslel. To naštvalo Shivu tak, že proklel Brahmu, že nebude uctíván, narozdíl od Vishny, který má být navždy uctíván, pro svou poctivost. 

Ať tak, či tak, vymyšleno to bylo náramně. Po prohlídce chrámu si naše Bollywoodská hvězda udělá pár selfíček s místními a pokračujeme. 

Chrám zasvěcený bohyni Durga je naší další zastávkou. Je úplně celý červený a opět se zde nesmí fotit. Uvnitř chrámu je obraz bohyně, který údajně nebyl stvořen lidskou rukou. Nám tu mnich udělí alespoň požehnání, udělá tečku na čele a vloží modlitbu do náramku. 

Po tomto spirituálním zážitku se přesouváme naopak na trošku materiální záležitost. Konkrétně do dílny na výrobu hedvábných a kašmírových výrobků. Ukazuj nám tu způsob výroby původní technologií, která spočívá v tom, že dva pracovníci sedí proti sobě a pracují s osnovou pletacího stavu. Jeden ukazuje co má za vzor na zvláštních provázcích a druhý podle toho tká. Celá technologie je poměrně složitá a každý pracovník se zvládne naučit za život pouze jeden vzor. Zároveň výroba látky trvá hodně dlouho, protože za den touto technikou zvládnou přibližně 4 cm. Nejčastěji zde pletou na zakázky svatební šaty, do kterých zaplétají kvůli zpevnění materiálu stříbrná vlákna. V jedněch šatech může být až půl kila stříbra. Nevěsta si vezme v šaty jednou na sebe a už je nikdy nepoužije. V případě, že v rodině nemají peníze na nové šaty pro nevěstu, často použijí šaty maminky, které prodají čistě jako hodnotu stříbra. Díky rostoucí ceně stříbra tak mohou v pohodě z utržených peněz nechat vyrobit nové šaty pro nevěstu. Také zde vyrábí kašmírové šátky a šály a dokonce mají speciální kousky které jsou vyrobeny pouze z kozí bradky. Samozřejmě tomu odpovídá i cena.

Po materiálnu se vracíme zase k duchovnu. Naše kroky vedou totiž do Sarnathu. To je další z těch velmi důležitých míst pro celý buddhismus. Právě zde totiž, na tomto místě, potkal Buddha svých prvních pět následovníků. Pokud tedy v Bodhgaje došel osvícení, tak až teprve zde vznikl buddhismus jako náboženství a zároveň společenství lidí vyznávající buddhismus. Po útoku Turků ve 12. století však byly chrámy, stůpy a vše kolem zničeno. A za další stovky let vše zakryl les. Až příchod britského archeologa sira Cunninghama umožnil budhismu vrátit se zpět k vlastním kořenům. Celá oblast nyní spíš připomíná archeologické naleziště, kterému vévodí velká stůpa. Nás areálem provází uvědomělý pan profesor a téměř se nám zdá, že nám chce popsat každý šutr co zde leží. Úleva nepřichází ani v přilehlém muzeu, protože i tam zastavujeme u každé sošky a dostáváme výklad. Marné jsou naše prosby o to, že máme hlad a zda je možné výklad urychlit. Když se konečně dočkáme konce, jedeme přímou cestou rovnou na oběd. Jestli to bylo hladem, nebo čím, ale konečně nám docela i všem chutnalo.

Posilnění a plni elánu a pouštíme svět buddhismu a přesouváme se na ghaty do Váránasí, tedy opět do světa hinduismu. Tady na nás čeká loď a konečně se dostáváme na řeku Gangu. Prastaré budovy nad schody vypadají úchvatně. My však vyhlížíme v dálce kouř z věčných kremačních ohňů co zde hoří. Hinduisté věří, že pokud jsou spáleni právě zde na břehu gangy, odejdou rovnou do nebe a vymaní se tak cyklu reinkarnace. Právě proto sem vozí příbuzní těla svých zemřelých členů rodiny, aby je zde mohli zpopelnit. Ohně hoří nepřetržitě již několik tisíc let. Členové rodiny se oblékají do bílého a nikdy nepláčou protože smrt je součást života. Přichází soumrak a celá scéna kremací na nás působí dost silným dojmem. Je několik výjimek, kdy zde ostatky nemůžou být zpopelněny. Děti do 12 let, těhotné ženy, osoby ušknuté hadem, svatí muži a malomocní. Ty se pouze zabalí do látky a přiváží k těžkému kameni. Pak se rovnou hodí do řeky. To nejtemnější, co tu lze zažít, je setkání se sektou aghoriů. Ti totiž z rituálních důvodů pojídají ohořelé ostatky. V podstatě celý život stráví přímo tady na schodech. Na rozdíl od klasických hinduistů, požívají drogy a alkohol, aby se dostali do transu. Když na schodech tedy ucítíte kouř marihuany, víte, že nějaký aghoria je poblíž. Na jednom z ghátů jsme skutečně marihuanu cítili.

Váránasí ovšem není jenom o umírání a o kremaci. Probíhají zde také obřady na očistu duše a pro sdílení duchovního souznění přítomných. Celý rituál trvá přibližně hodinu a hlavní součástí jsou ohně, které kněží v olejových lampách za jejich zpěvu, zvonu zvonců a bubnování bubnů rituálně otáčí do všech světových stran. Poutníci přijíždějí na lodičkách nebo se stávají součástí rituálu přímo na schodech. Když vše skončí a všichni odejdou, pouštíme po vlnách gangy své hořící lodičky s květy. Každý jsme v tu chvíli někde uvnitř svého nitra. 

Nás čeká přesun zítra do Dillí, tak se vracíme na hotel, rozloučíme s průvodcem Anmolem, kterému se v nočních uličkách podařilo s námi opět zabloudit, poděkujeme za jeho skvělé služby a jdeme si odpočinout. Těšíme se na zítra, co si pro nás Indie zase přichystá.