Den 16. - Návrat do Indie: Z klidu a míru do nástrah velkoměsta

Dnes nikam nespěcháme, vlastně je před námi pouze návrat zpátky do Bombaje, kde musíme ještě chvíli přežít, než se ve středu konečně dostaneme zpátky domů. Všechny zásadní památky Káthmándú máme za sebou, tak volíme klidnou variantu návštěvy místní Zoo. Kromě klasických jelenovitých Axisů, či antilop, se tu pyšní chovem nosorožců, slonů a hrochů. Právě probíhá krmení a pozorovat slona, jak do chobotu natáhne prý až 20 litrů vody a pak si ji pod tlakem jak z hasičské proudnice vstříkne do tlamy je pro nás velký zážitek. Zastavíme se na nějaký čas i u pavilónu opic, kde se zdejší šimpanzi baví tím, že se snaží plivat na kolemjdoucí, případně blbnout s dětmi, které s nimi běhají podél plotu. Jako každá zahrada v této oblasti se tu také aktivně věnují ochraně tygrů. Jen ti zdejší měli asi vydatnější snídani a tak jen line pospávají v bezpečí svých výběhů. 

U stáda divokých vodních bůvolů si připomeneme naše osobní setkání s tímto druhem ve volné přírodě, kdy jsme se k nim dostali až na vzdálenost pouhých několika metrů a sami uznejte, podle rozměrů, že je z čeho mít respekt. Váha až 1200kg, výška v kohoutku téměř 2 metry a na délku může mít i přes 3 metry. Už jen jeden takový macek dokáže člověka znervóznit, natož pak celé stádo. Tady jsou však od nás bezpečně oddělení plotem, tak si je můžeme v klidu prohlédnout. 

Některé zvířata vidíme skoro poprvé v životě, protože se v našich zahradách z různých důvodů nechovají a některá jsou naopak naprosto běžná. Vidíme tak levharta oblázkového v sousedství s medvědem asijským, morčata vedle šakalů, andulky téměř sdílí prostor s majestátním supem himálajským. Samostatně pak má svůj výběh i panda červená, která dělá maximum pro to, aby se před námi ukryla, ale nakonec se nám ji podaří vyblejskout. To už se nám čas nachýlil, tak se vracíme zpět na hotel. Úroveň místních taxi můžete posoudit sami podle stavu interiéru. 

Na hotelu dáme rychlý oběd a pak míříme rovnou na letiště. Nejdříve máme obavu, že to s ohledem na dopravu nestihneme, pak další stres přijde na odbavovací přepážce, kde je fronta přes celé letiště, stejná je pak i na imigrační a následně bezpečnostní kontrole a když to celé s jazykem na vestě a v čase boardingu do letadla zvládneme, tak na informaci o letech stojí, že budeme mít zpoždění. No nic, aspoň si na letišti, které má jeden krámek, kde prodávají kafe a sušenky odpočineme před letem. Ten trvá přibližně dvě a půl hodiny. To co spatříme z okénka po vzletu letadla je přesně ten pohled, po kterém jsme celou dobu toužili. Výhledy na nádherné zasněžené vrcholky Himálaj jsou balzámem na duši a konečně si můžeme říct, že jsme konečně pořádně viděli i nejvyšší horu světa Mount Everest.

Na imigračním proběhne vše bez problémů, jen se trošku diví, proč se proboha vracíme zpátky do Indie, asi nejsou zvyklí, že někdo využije vstupní vízum opakovaně. Ale není to nic proti pravidlům, tak nás nechají projít. Že to nejhorší máme teprve před sebou, to v tu chvíli ještě netušíme. Narozdíl od jiných zemí je tu na letišti jedna zvláštnost, které jsme si všimli už dříve. Nejsou tu žádní otravní taxikáři. Vlastně musíme nějakého dost dlouho hledat, než se nám to podaří. Když už konečně sedíme v taxíku, který má životnost již tak 2x za sebou, tak se dozvíme, že má někde v osm být a tím pádem slovo brzda téměř nezná, natož aby ji použil, což ve večerní silné dopravě znamená, že nám tu a tam po haubně doslova sklouzne chodec, nárazník autobusu máme při průjezdu křižovatkou asi 15 čísel od hlavy a tuktuk považuje pravděpodobně za hadraplán, který jeho dosti potlučené vozítko trošku naleští. K navigaci zabaví můj telefon, takže navíc vůbec netušíme, kam jedeme. Nicméně raději než s ním hledat hotel, tak vystupujeme přibližně v místech, kde nám ukázala navigace a jdeme dál po svých. No jo, ale kam? Navigace ukazuje, že jsme na místě. Stojíme před nějakým fotbalovým stadiónem a všude je obrovské množství lidí, protože za chvíli začíná zápas Indické nejvyšší fotbalové soutěže mezi Mumbai City a Bengaluru. No, tak to jsme se trefili s načasováním. Volám tedy do hotelu a tam mi říkají, že jejich hotel je přímo na stadionu a máme tedy vlézt dovnitř. Cože? Hotel totiž normálně slouží k ubytování sportovců, ale když má volnou kapacitu, nabídne prostory i volně pro turisty. No tak tomu říkáme opravdu zážitek. Kromě fotbalového stadionu, je zde i velký plavecký bazén s tribunami, kriketový stadion, tělocvičny pro bojové sporty a kdo ví co vše ještě se tu dá dělat. My jsme rádi, že si nás konečně někdo došel vyzvednout a snažíme se ubytovat. No a to byl další problém. Mají pro nás ubytování jen na dvě noci, protože se jim údajně nějak pokazil systém rezervací. No nic, poslední noc se šoupneme někam blíž k letišti, ale dnes už nic neřešíme, objednáme si misku rýže a nudle na pokoj a jdeme spát. Na to, že to měl být odpočinkový den, tak to bylo dost náročné. Zítra zkusíme vymyslet nějaká další místa v Bombaji a uvidíme, zda se nám podaří dostat i někam na pláž.