Ráno v klidu dáme snídani, akorát už nám vajíčka začínají trochu lézt krkem a čekáme na řidiče. Těsně před devátou u hotelu zastaví plně elektrická Tata. Řidič pozdraví a od první chvíle je jasno, že dneska si moc nepokecáme. No nic, důležitější je cíl naší dnešní cesty Nagarkot. Doufáme, že během treku se nám odhalí lépe vrcholky Himálaj, než tomu bylo předevčírem. Ranní silný provoz ve městech, neutěšený stav zdejších cest a prudké stoupání klikatými silnicemi, které kolikrát nemají ani jeden pruh, natož dva způsobí, že cesta trvá více než hodinu a půl. My tedy konečně dorazíme na místo, odkud máme vyrazit na túru. Je nám hodně divné, že stejným směrem vyráží i množství postarších turistů, ale vydáváme se na cestu. Přibližně po 300 metrech dojdeme na vrchol kopce, kde je množství dalších lidí a jakási rozhledna. Odtud je možné za jasného počasí pozorovat východ slunce nad Everestem. Bohužel je vše zahaleno v mracích, tak vidíme občas nějaký z nižších vrcholů. Cesta dál nikam nevede. Vracíme se tedy k autu a pokoušíme si s řidičem vysvětlit, že tohle nebyl cíl cesty, který jsme chtěli, ale jeho angličtina je téměř nulová a naše nepálština také. Nepomáhá ani Google translator a tak se loučíme s variantou vyrazit na trek a odevzdáváme se do rukou řidiče, který nás vezme někam do města.
Cestou si alespoň užíváme výhledy na venkovskou krajinu a její terasovitá políčka, na kterých zdejší farmáři sklízí úrodu dvakrát ročně. Nyní je zde období sucha, tak pěstují pšenici, kukuřici nebo řepku, když pak přijde období dešťů, promění se vše v rýžová pole. Snad mne zemědělci prominou případnou neznalost plodin, které vidíme cestou z auta.
Městečko Bhaktapur je od hlavního města Káthmándú vzdálené jen asi půl hodiny cesty. Dříve dokonce bývalo hlavním královským městem celého Nepálu. Bohužel při zemětřesení v dubnu 2015 bylo velmi těžce poškozeno. Peníze vybírané za vstup do města tak i v současné době putují na obnovu historických památek. My se díky tomu opět můžeme obdivovat na náměstí Bhaktapur Durbar královskému paláci i hinduistickým chrámům. Zrovna zde právě probíhá jakási slavnost, takže ženy jsou oděny do místních krojů a hraje slavnostní hudba, což celé naší návštěvě města dodává hezčí atmosféru. Do většiny chrámů nemůžeme jako bezvěrci vstoupit a nesmí se tam ani fotit, takže nám nezbývá nic jiného, než obdivovat umění řezbářských mistrů a stavitelů z venčí.
Z památek, které stojí za zmínku je pak důležitá zlatá vstupní brána do královského paláce a královské lázně. O kousek dál pak na náměstí Taumadhi square stojí pětipatrový chrám Nyatapola, který jako zázrakem ničivé zemětřesení přežil. Chrám je také nejvyšší památkou ve městě a slouží jako symbol města. A to i přes zásadní fakt, že pro místní nemá žádný náboženský význam. Další náměstí je pak Pottery square, kde hrnčíři původní technikou vyrábí a následně prodávají výrobky z keramiky. Pak už jen procházíme kolem domů, z nichž některé jsou stále ve stavu, jak je tu zastihlo zemětřesení. Dokonce i prádlo na šňůře, nebo obrázek na stěně zůstaly viset v těchto ruinách jako připomínka velkého neštěstí.
No smůla, Everest jste neviděli, ale i tak úžasné zážitky m.
OdpovědětVymazat