Den 11. - Bombaj: jeskyně, koloniální architektura a boj o přežití při jízdě vlakem

Když autobus cuknutím staví na místě naší vykládky, kterou jsem jakýmsi záhadným způsobem domluvil naprosto přesně, jsme rádi, že opět stojíme na pevné zemi. Místní jsou na podobné cestování určitě zvyklí, ale pro nás to byl skutečně velký zážitek. 

Autobus totiž několikrát během noci zastavuje a většinou přistupují další cestující, nad ránem pak zastavuje znovu, když stejní cestující zase vystupují, klimatizace celou dobu jela na plno, takže tam byla pěkná zima a když k tomu přidáte ne úplně dokonalý stav místních silnic, máte o "klidnou" noc postaráno. Ubytování v hotelu Triton je slabší průměr, ale teče teplá voda a toaleťák máme vlastní, tak to tu jednu noc zvládneme. 

Po ubytování a rychlé snídani vyrážíme do města. Už jsme v Indii vlakem jeli, tak žádný problém. V přepočtu za 3 Kč na osobu kupujeme jízdenky a hurá na vlak. Už na nástupišti bylo jasno, že tohle bude ještě adrenalin. První vlak co přijel byl úplně přecpaný, měli jsme pocit, že víc lidí vypadlo z vlaku, než do něj nastoupilo. Podle klidu místních a ze zkušeností z metra v Dillí víme, že za pár minut pojede další a tak čekáme. Ten také za chvíli přijíždí a do toho se již nemáme problém dostat. Sice vystoupíme na špatné stanici a zbytek cesty musíme dokončit taxíkem v ranní dopravní zácpě, ale nakonec úspěšně přijedeme k Bráně Indie. Celkem hezkou památku z počátku 20. století kazí jednak probíhající rekonstrukce, pak také spousta lidí a v neposlední řadě skutečnost, že přesně odsud vyplouvají lodě na výlety po okolí. My také na jednu nasedáme a vyplouváme směr ostrov Elefanta, kde se nachází stejnojmenné jeskyně. 

Jeskyně vznikly v průběhu 6. století a jsou čistě hinduistické. V porovnání s Ajantou a Ellorou jsou asi nejméně zachovalé a tak se věnujeme i dalším činnostem, jako je focení s místními, nebo boj s útočným klanem opic. Už u vchodu nás ochranka upozorňuje, ať si schované colu do batohu. To jsme sice udělali, ale v jednom místě jsme dostali žízeň a tak jsme ji vyndali. Co se pak dělo byl doslova boj o přežití. Ze všech stran na nás začaly dorážet naštvané opice a pokoušely se ukořistit láhev coly pro sebe. Závislost na cukru evidentně předčila jejich pud sebezáchovy a navíc většina zástupců druhu homo sapiens sapiens útoku podlehne a láhev zahodí. My ji ukryjeme zpět do batohu a tím si zachráníme alespoň holý život, když už ne důstojnost. Nakonec jsme objevili jednu možnost, kdy i opice zůstanou uctivé vzdálenosti a my se můžeme v pohodě napít. Stačí si stoupnout kousek od nějakého z toulavých psů, kterých tu je celkem dost a máme klid. Psi si nás nevšímají a opice nás naštvaně pozorují z dálky. 

Cestou zpátky na loď jsme svědky incidentu, kdy nějaký nebožák krátce po zakoupení osvěžujícího nápoje svůj boj prohrál. Možná si ani necucnul a už o láhev přišel, protože ho opice tak napadala, že ji po ní raději hodil. Cestou zpátky na lodi je oblíbenou kratochvílí krmení racků brambůrky. Hejno racků pronásleduje loď a pasažéři krmí racky buď přímo z ruky, nebo ho hodí do vzduchu a za hlasitého chechtání se hejno racků vrhne po brambůrce. Cesta na pevninu trvá asi hodinku, ale to byste neřekli, jak dlouho to oběma skupinám vydrží takhle blbnout. 

Plavbu máme za sebou, jeskyně také, tak se jdeme ještě podívat, co tu nechali Britové za skvosty. Vlastně celá cesta od Brány Indie až k samotnému nádraží a včetně něj, je lemována domy koloniálního slohu. Bohužel na většině se již podepsal zub času, takže svou krásu již moc kolemjdoucím nenabízí. Za budovou místní právnické fakulty, kterou také míjíme, mají své kanceláře rozložené absolventi zdejší univerzity a z auta nabízí služby notáře, či právní poradenství. Z budov pak stojí za povšimnutí věž podobná Big Benu, nebo budova ředitelství zdejších drah. Jak to vypadá uvnitř se bohužel nedozvíme, protože nás tam prostě nepustí.

Vstupujeme tedy do nádražní haly, kde kupujeme lístky do stanice Sion a jdeme na nástupiště. První vlak už podle tradice necháváme odjet a celkem bez problémů se dostáváme do druhého vlaku. Zaujímáme nezkušeně pozice vzadu ve vagónu, protože nás nenapadlo, že to nejhorší teprve přijde a teprve v následujících stanicích dojde k přeplnění vlaku. S lehkým zděšením pak jenom koukáme na rostoucí množství lidí ve vagónu, kdy vystoupit pro nás vypadá, že bude velký problém. Chvilku přemýšlíme, že prostě dojedeme až na stanici, kde se nám podaří vystoupit a pak nastoupíme do vlaku v opačném směru. Zatímco projíždíme jednu stanici za druhou, počet pasažérů stále stoupá. Pak si však jeden pán povšimne třech mužů nešťastně hledících k východu z vlaku a zeptá se nás, na které stanici chceme vystoupit. Když řekneme Sion, tak moudře pokýve hlavou a něco zadrmolí. Asi že si nemáme dělat starosti. To už však souprava dorazí do stanice a začne mela. Pán na nás křičí go go go a dav se téměř padající přes sebe valí ze dveří. Ono to však bylo tak namačkané, že upadnout vlastně nešlo. Jsme venku, dýcháme čerstvý vzduch jestli se to tady dá takhle nazvat a hlavně žijeme. 

Po takovém zážitku raději odcházíme rovnou na hotel, kde připravíme svá zavazadla k zítřejšímu odjezdu. Jeden z nás se vrací zpět domů a tedy dál pokračujeme již jenom ve dvou. Díky letecké společnosti, která nám všechno takto zamotala, máme pár dnů navíc a tak nás napadlo navštívit jednu zemi v sousedství. Ráno tedy jedeme také směr letiště a pak nás čeká... Ale o tom až zítra.